Zastavení bohoslužeb v kostele P. Marie Pomocné u Zlatých Hor roku 1955 a zákaz konání poutí byly odůvodněny prováděním důlních prací. Bylo však zjištěno, že ředitelství Rudných dolů o uzavření poutního kostela a okolního prostoru nežádalo. O tom, že šlo o naprosto vykonstruované důvody, svědčil i fakt, že všem ostatním návštěvníkům, náhodným rekreantům stejně jako dětem ze zlatohorské zotavovny nikdy nikdo v lesních toulkách po okolí mariánské svatyně nezabraňoval. Naopak se zdálo, že někteří návštěvníci jsou vítáni nadmíru srdečně. Vandalové. Všechny důkazy svědčily o tom, že vandalství nebylo náhodné, ale cílevědomé, kýmsi důsledně řízené. Mělo posloužit jako vážný důvod k likvidaci chrámu.
Zatímco se administrátor P. E. Štula a P. E. Morcinek ze Supíkovic spolu s ostatními věřícími pokoušeli o záchranu chrámu, v kostele i mimo něj docházelo doslova k bestiální devastaci bez ohledu na historickou nebo uměleckou cenu. Postupně byly rozbity oltáře, lavice a nakonec i varhany. Byla rozebrána kostelní dlažba a mramorové obložení, schodiště i zdivo kaplí. Z tohoto materiálu byla později nedaleko odtud postavena čekárna u autobusové zastávky. To vše za bílého dne, za bdělé pozornosti policie. Za této neradostné situace navštívili zlatohorského duchovního správce P. Eduarda Gottsmanna církevní tajemníci, krajský i okresní, doprovázeni ordinářem Veselým. Přišli si pro písemný souhlas k demolici kostela. Tvrdě na starého nemocného kněze naléhali, ale on se nepodřídil.
Vrchnost však byla rozhodnuta realizovat demolici za každou cenu.
Tzv. pražské jaro v roce 1968 poskytlo boji o záchranu mariánské svatyně „oddechovou“ přestávku. Věřící vedeni nově jmenovaným administrátorem P. Metodějem Nečasem se rychle chopili příležitosti a odstraňovali škody. Krátké období demokratizace vystřídala tuhá „normalizace“, boj proti církvi se znovu rozhořel. Závěrečné řádky tragické kapitoly poutního místa byly napsány dne 16. května roku 1973. Byl vydán příkaz, aby církev okamžitě lešení kolem chrámu rozebrala a stavební materiál si odvezla. Novou plechovou krytinu měli věřící strhnout do pěti dnů. S bolestí odváželi lidé z lesní samoty vše, co jejich obětavost v uplynulých měsících nashromáždila.
Poslední naděje na záchranu chrámu zhasla dne 22. září 1973. Protože se prý katovskou práci zdráhali provést místní dělníci (podobně jako jejich předchůdci před dvěma stoletími), bylo k hanebnému činu povoláno komando až z Brna. Nad pohraničními horami se dlouho nesla ozvěna výbuchů…
Nic nemělo připomínat, že zde kdysi stával chrám.
Vše, co dokumentovalo Boží lásku a moc, muselo zmizet, včetně dopisů s díky za uzdravení. Buldozery dokonaly dílo zloby a zlikvidovaly bezpočet děkovných mramorových destiček, množství berlí a protéz, obvazů a podobného materiálu, který sem na důkaz svého uzdravení odkládali vděční poutníci.
Vše zůstalo v prachu země. Jen kamení, zbytky plechu z cibulových střech kaplí, tu a tam kus shnilého krovu či bezhlavý anděl dávaly plných 17 let tušit, že náhodný lesní návštěvník stojí na místě posvátném. Zbyla jen pustá samota, křoviny a kopřivy…
Ovšem cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Kdo z nás ví, jaký je vlastně smysl oné bolestné historie mariánské svatyně? Jaký úmysl měl Pán s místem, kde lidé uctívali jeho drahou Matku?
